Červenec 2014

VEN.

17. července 2014 v 20:13 | Vé. |  )Náhle(
Někdo mi asi buší do hlavy.
Asi kladivem.
Zvracím emoce.
Nosím obědy.
A HNIJU.
HNIJU
HNIJU
HNIJU
A co děláš ty?
Egone?
Věřil bys, že ze sebe mam dobrej pocit?
EGONE?

Dejchej, vole.

Blahopřání.

15. července 2014 v 21:45 | Vé.
Drahý Egone,

vše nejlepší k svátku.

Slibuju, že ti budu přidávat polívku a chodit na tvý literární večery,

i když neexistuješ.

Vé (jedna z nočních můr prahnoucí po světlu)

Noční citování.

14. července 2014 v 23:04 | Vé |  )Náhle(


Fakt-jsem většinou asi originální člověk, ale tohle mi leží v hlavě.
tohle je celej muj vztah a láska k Hvězdáři. Přesně tohle.


Přeberte si to, jak chcete.
~~~~~
jestli se hvězdy všechny změní v špačky,
a slétnou na zem klovat oči místo třešní,
schovám tvůj pohled hluboko do svého,
budu tě milovat jak vítr pole před žní.
~CERMAQUE~
zař, Hvězdáři. Protože to umíš.
dobrou všem snílkům,
(Já. Dneska. Mám pocit, že mě luční zvěř rozežrala pokožku.)








Zahaleni do oranžova.

13. července 2014 v 17:17 | Vé. |  >Slovem<
Sním.

VČEREJŠEK. Jazzovej koncert, čajovna, šachy a nejmilejší.

Venku zas leje a já jsem zase zalezlá v podkroví. Vylezla jsem z levandulový lázně a nejspíš fakt nemam nic lepšího na práci, tak pracuju a tak.

Mám první smlouvu! Ohledně tý výstavy. Prostě moje opravdová první smlouva a já jsem z toho nadšená.

Nadšená jsem i ze včerejška. Je toho tolik, co bych o tom chtěla napsat, že bude možná nejlepší si to nechat pro sebe, pro nás.

Došly mi čínský polívky, z čehož jsem vrcholně mrzutá.

Furt mam v hlavě jedno zelený prožraný semišový křeslo v jedný čajovně s Hvězdářem a jak dobře mi tam bylo a jak bych tam s ním nejradši zůstala navždycky, protože to bylo jako když vás třeba pohltí knížka a vy žijete jen tím příběhem a trochu vypadáváte z reality, jenže tohle byl výpad z reality v realitě! Jakoby nikdo neexistoval, jakoby tohle byl můj domov a já se narodila v tom křesle a znala všechny okolo tak tisíc let.

Mám chuť na zázvor.

Pamatujte si, že nejspokojenější medvědí Vé je v Dobrý Trafice s horkou čokoládou, BANÁNOVOU PITOU (och bože, myslela jsem, že tu servírku půjdu obejmout, jak to bylo dobrý) a Hvězdářem.

Taky už konečně umím hrát šachy a chlápek v UNI mi slíbil, že když mu budu občas překládat dopisy do práce (je to cizinec, ind nebo tak něco), tak mě naučí hrát fakt dobře. S Hvězdářem zasvětíme zimu pečení koláčů, jezení kompotů a večerním turnajům v šachu, jak to tak vidím. A těším se na to.


Však vy víte, že máte zářit.

Tak ZAŘTE!

Pa, VÉ.




HIPSTEŘI.

11. července 2014 v 22:10 | Vé. |  )Náhle(
Padá hvězda,
všichni si něco přejou,
jen já a ty chcem tu pitomou hvězdu chytit.

Dopolední zpověd zoufalce. Šťastnýho!

11. července 2014 v 11:04 | Vé. |  >Slovem<
Vlastně trávim všechen muj čas tim, že zalejvam ty hnusný čínský polívky horkou vodou a zalejzam s nima do podkroví, kde teď bydlim a snim o tom, že tu jsem já a ty a máme víno a všichni ostatní jsou někde na druhým konci světa.

A taky furt snim o tom, že jsem zajímavá a vyjímečná...Nechápu to. Dokážu najít na /na první pohled/ sebeobyčejnějším člověku, kterýho bych si dřív absolutně nevšimla, uplně nádherný věci a všichni mi připadaj tak zajímavý a dospělý, jen já si připadám jako dítě, který neni zajímavý, je to prostě jenom dítě. Štve mě to. Ale je fajn, že nad tim sice přemejšlim, ale nekazim si tim náladu, jako dřív. Jen mam pocit, že Hvězdář si myslí, že kazim. Nekazim.


Chtěla bych vyrůst. Prostě už nebejt ve společnosti, kterou vám někdo určí a nebát se bejt ve společnosti ve který chci já. A aby se s tim už všichni smířili. Chci chodit na místa, kam chci já a nebát se kritiky a ponížení, že jsem blbá a malá a tak. Ale to je jedno, jen že nad tim furt přemejšlim.

Vlastně za to možná může to neustálý ponižování, že si nepřijdu dost dobrá a hezká a originální a zahrabávám se do postele, do svejch myšlenek a snů, protože tam jsem taková, jaká chci.

Nevim, jak působím na okolí. Klidně negativně, ale hlavně ne...průměrně. A to mě štve. Přijdu si děsně tuctově. Proč?

Jsem vůbec normální?

Proč se moje nálada mění každý dvě minuty a proč jsem trhlá a šílená a asi to není uplně v pohodě?

To je jedno. Možná to mám na sobě i hodně ráda. Kdoví...?

Hlavní je, že jsem teď šťastná a docela se všechno daří. Baví mě tak nějak proplouvat umělohmotností.

Zařte!

VÉ.

Ranní ambice.

11. července 2014 v 9:30 | Vé. |  )Náhle(
Vůně růží a podzimu v dětství,
tvoje oční linka,
moje žíly a pihy,
a pocit samoty.

SLYŠÍŠ?

Doma mimo dům.

10. července 2014 v 23:12 | Vé. |  >Slovem<
DNEŠEK
.


Ono je totiž děsně krásný a taky příjemný se zas cejtit někde doma, když si tak nepřijdete..doma.


A taky jsou děsně fajn ti chlapi, co vypadají jako právě ukolíbaný miminko.

A ti lidi, co jsou tak sponntání a vezmou vás za ruku (přátelsky!) i když je znáte pouze pár minut a jsou tak milí a nebojí se toho.


A je děsně fajn vidět něco jako vašeho šéfa, jak je uplně stejnej jako vy, i když byste to do něj nikdy neřekli.

A co je nejvíc fajn je když vás přítel pozve na víno a vy ste šťastní a nejste zase tam osamělí a dost fajn jsou taky polibky na rozloučenou, co jsou plný sponntánosti tohodle večera a divokosti a přitom takový tý zodpovědnosti jeden k druhýmu.


A pláču, víte, pláču bílý víno z podvíček z toho, že už nemusíme řikat, že to bude všecko zas dobrý. Ono to dobrý je. Máme jeden druhýho a tys mě pozval na víno. Ach.

Vypij toho víc, ještě můžeš víc. Svítá, kapky lesem kapou. Straky nad hlavou šperky kradou.

A taky mám ráda rybíz. Ale jen červenej. A kachní čínskou polívku. Ale o tom zas jindy.


Prosím, zařte, smějte se a neodsuzujte lidi za štěstí a lásku.

VÉ.


Uvědom si.

9. července 2014 v 0:00 | Vé. |  )Náhle(
Víš,

tři měsíce

a tvé oči

stále září,

tvý tváře

stále líbám,

a pak

když vidím noční oblohu,

tak stále myslím na toho,

kdo má oči jako ona.

Tři měsíce

štěstí.

Tři měsíce

hvězdáře.

Mami?

8. července 2014 v 17:56 | Vé. |  )Náhle(
Přiznání.
Sám k sobě.
Sám a k tobě.
My dva k nim.
Oni k nám.

Jací jsme?
A proč?
A proč to nerespektují?
A mami, proč se mi smějou?
A mami, milovat můžu jenom holky?
A mami, máš mě furt ráda?

Možná
problém začíná v přiznání
sami k sobě
a pak k tobě
a pak k nim
a pak...
kdoví?

Na víčkách napsáno.

8. července 2014 v 17:29 | Vé. |  >Slovem<
Sedím v podkroví mý věčně ztracený sestry, kam jsem se nastěhovala. Jen notebook, abych mohla psát a být v kontaktu s Hvězdářem a taky gramofon a desky a spoustu knih, protože od zítřka vstávám v 5 hodin ráno a čtu.

Venku děsně leje a já jsem za to děsně ráda, víš. Já totiž miluju, když leje. A v podkroví mý věčne ztracený sestry jsou střešní okna, takže kapky bušej o pláty toho plastu vsazenýho do dřeva.

Dneska jsem si koupila horkou čokoládu, abych jako měla co pít z toho plecháčku, protože nic jinýho mi z něho nechutná. A tak se tu potim asi ve 30ti stupních s horkou čokoládu. Hraje LP Zrní. Miluju je, víš.


A ještě něco-

miluju Hvězdáře.

Zařte, prosím.


VÉ.

Titulek článku nesmí být prázdný.

8. července 2014 v 10:07 | Vé. |  -Fotkou-
Spím.

Spím, i když jsem vzhůru.

A taky myslím na to, jak jsem trávila ty hnusný suchý léta u babičky a nutila ji hrát si se mnou na policajty, protože jsem neměla žádný kamarády. A ani teď je moc nemam. Rozhodně né takový, co by si se mnou hráli na policajty. A taky jsem furt jedla rybíz, až mi z toho bylo blbě. A babička nikdy neuměla píct a já se tomu vždycky děsně smála. A taky jsem si hrála s moukou na pekařku a s čističema na krám.


Já byla děsně vynalézavý dítě.

V pěti letech jsem objevila psací stroj.

A dodnes jsem na něj nezapomněla.

A doufejme, že on na mě taky ne.

A teď, když jsem se tak zaposlouchala do desky Velvet Underground, která je limitka a je žlutá a je od toho milýho prodavače, jehož číslo mam furt někde v peněžence, tak přesně v tu chvíli se mi tu skácelo plátno a já mám chuť ho rozdupat, víš.

Víš?

Hm.

Stejně mě zase neposloucháš.


Třaskání noci.

8. července 2014 v 0:51 | Vé. |  )Náhle(
Slyším klapky klavíru
třaskat

Slyším tvý srdce
třaskat

Slyším vlčáky v kotci
třaskat,

a i přesto,
furt koukám cizím lidem do oken
a čekám,
jestli neuvidim Topola.


Nebo Kiliána.

Nebo sama sebe...
?

povýšená.

7. července 2014 v 20:57 | Vé.
"Hele?"
"No?"
"Já byla včera na sídlišti."
"Jo?"
"Nojo."
"A co?"
"Byly slyšet televizní zprávy a cinkaly takový ty hliníkový příbory."
"Ty cinkaj?"
"Určitě."
"A co?"
"Všichni byli tak stejný,..."
"A ty seš jiná?"
"No jasně."
"No jasně. Lidi z vilový čtvrti jsou vždycky jiný."
"Vždycky?"
"Vždycky."

známo<>neznámo

7. července 2014 v 20:44 | Vé. |  >Slovem<
Sedím. Dýcham. Mrkám. Na prstech mám zbytky barvy a furt cejtim u nosu pitomej terpentýn. Vlastně ho mam ráda. Ale ostatní pohoršuje, když čicháte ředidla. Nebo ne?


Sedim ve Skleníku, okolo mě spoustu pitomejch knížek a pitomejch desek pro pitomý lidi. Taky jsem pitomá. Všichni jsme.
Všechny ty holky, co přicházej k baru, se tvářej pitomě. Jakoby jim to tu patřilo. I s Hagridem a těma reprákama, co je chci a tim pitomym barem a i mnou. Přesně tak na mě čuměj. Směju se. Jsem tu sama. Jako vždycky, i když jsem tu s někym, tak jsem tu sama. Směju se a ta holka, co je tu se mnou, něco hystericky vykládá, řve, brečí a já se směju, protože je mi ukradená. A to jsem jí koupila kafe. Pitomý kafe. Nemám to tu ráda a přitom tu v podstatě ožívám. Taková ta moje temná stránka, víš. Ta moje pitomá stránka. Taková ta, co jí zakazuješ kouřit a prosíš, aby zmizela, ale já jí hýčkam a furt ji sem vodim a řikam, že tady jsem doma, i když všichni věděj, že doma jsem stejně v Trafice-s mym plecháčkem a čokoládou a když se směju těm kobercům na zdi a vtipkuju s prodavačem o cifrách ceny mý čokolády. A taky každej ví, že ta moje pravá stránka je ta, co platonicky touží po Kyšperskym. Nemiluju ho, jasně, že ne. Ale až nám bude hrát na svatbě, tak se budu hihňat a zase si prohrábnu ty svoje zrzavý vlasy a ty řekneš, že jsem krásná a do zazní "Lukáš mi vyprávěl, že usnul-" a to bude fakt pecka pro všechny ty snoby okolo. A tak tu pořád sedim. A ona pořád řve. A Hagrid je furt bos a na stěně jsou Květy a všecko se tak divně míhá. A já myslim na T. Co asi dělá. A proč má oči jako hvězdy?
"Víš co, já se včera zdopovala debilníma práškama na alergii a kinedrylem." řekla jsem tý holce uplně jakoby nic. Čuměla na mě. Já na ní. Zvedla jsem se a vypadla pryč. Venku před vchodem jsem sebrala velkej plakát KVĚTŮ a mazala chaoticky z pitomýho čtvrtýho patra tohodle pitomýho baráku a nechala tu spát tohle moje pitomý já.

HODINY.

7. července 2014 v 20:08 | Vé. |  )Náhle(
Tikala.
Tikal.
Tikali spolu.
Cinkali příbory
v betonovým dramatu.
Řekl, že hodiny nikdy nemusel.
Zemřel.
Tikala dál.